OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sympatická austrálska thrash-blacková svorka po dlhej pauze prichádza s novým materiálom. Kapelu som síce kútikom oka sledoval od debutu, no reálne je prvým počinom, ku ktorému sa mi podarilo dostať, až novinkový „Defiance“. Štýlovo sa núka do porovnania paralela s ABSU, ale DESTRÖYER 666 razia inú a, nutne podotknúť, ďaleko klasickejšiu cestu.
Cestu poctivého „blackened“ thrash metalu zahraného poriadne od podlahy. To v preklade znamená od prvej sekundy silnú porciu kovovej energie s rovnako kráľovskou dávkou chytľavých melódií. Na prvý pokus to funguje priam famózne. Vynikajúci zvuk podporený klasickými thrashovými sólami s občasnými výpadmi do blackovejších vôd, tak, ako demonštruje „Weapons Of Conquest“, prípadne explozívna „Blood For Blood“. Oba menované záseky i ďalšie kúsky vykazujú známky hitov instantne. Týmito vetami sa dá charakterizovať v podstate celý album a pokiaľ vám pri ich čítaní poskočilo srdce, môžete na tomto mieste recenzie skončiť.
Poskladať zapamätateľnú linku alebo riff nemusí byť až taký problém, avšak zabezpečiť, aby to zároveň nezáváňalo primitivizmom, chce iste väčšiu dávku umenia. Pohľad na moje hodnotenie napovie, že DESTRÖYER 666 sa to darí. Z materiálu je silne cítiť vyhranosť kapely, a aj to, že veci majú hlavu a pätu bez akýchkoľvek negatívnych zápachov (ak nepočítame pekelnú síru). Ostrý zvuk a výborne zvládnutá produkcia, ktoré pomáhajú vyvažovať energickú zrážku postupov minulosti a moderného poňatia extrémnej muzikálnej zložky (vrátane nabrúsených blackových výklepov), prinášajú nahrávke ďalšie pozitívne body. Je zrejmé, že ako celok to funguje a odsýpa svižne bez výrazne slabých miest v pestrom prúde premenlivej energie jednotlivých skladieb. Playlist je vyskladaný logicky dobre, prežil by som snáď len bez záverečnej (povinnej) „balady“. Okrem mierne prevarených postupov aj táto porcia archaizmu dodáva charakter a istú mieru originality, ktorá pri tomto neoklasickom prístupe môže inak chýbať.
„Defiance“ je okrem všetkých spomínaných pozitív aj predstaviteľom toho, že aj ony môžu byť veľmi ľahko pretavené do opačného smeru. Vďaka miestami až prehnane priamemu ťahu na bránku, ktorý síce k štýlu patrí, je tu tradične najväčším problémom rýchle opočúvanie. Chvíľu síce album vydrží, ale len ťažko budem vedieť predikovať, či to bude dlhodobejší stav a budem sa k nemu pravidelne vracať. Zatia to tak nevyzerá, aj keď sa jedná v konečnom dôsledku o solídny a rýchlo návykový materiál.
Máte radi thrash, máte radi black, máte radi metalové archaizmy? Ak odpovedáte aspoň na dve otázky áno, choďte do toho.
7 / 10
Keith aka K.K. Warslut
- vokály, gitary
Shrapnel
- gitary
Matt
- basgitara
Mersus
- bicie
1. Weapons of Conquest
2. I Am Not Deceived
3. Blood For Blood
4. The Barricades Are Breaking
5. A Stand Defiant
6. The Path to Conflict
7. A Thousand Plagues
8. Human All Too Human
9. A Sermon To The Dead
Defiance (2009)
Terror Abraxas (EP) (2003)
...Of Wolves, Women & War (EP) (2002)
Cold Steel... For an Iron Age (2002)
Phoenix Rising (2000)
King of Kings / Lord of the Wild (EP) (2000)
Satanic Speed Metal (EP) (1998)
Unchain the Wolves (1997)
Violence Is the Prince of This World (EP) (1995)
Six Songs with the Devil (demo) (1994)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.